Píše pan Honza V.:
„CHRYSLER NEON 2.0 LE jsme kupovali snad jako druzí v republice hned po jeho představení. Sedm let nám dělal radost a byl naší pýchou. Byl lehoučký a táta si liboval jak má pružný a živý motor.
Neliboval si, jak špatně svítil a jakou krátkou měl pětku. Nám se jako dětem líbil, měli jsme spoustu místa a každý soused zíral v čem to jedeme. Obzvlášť když později táta dovalil na Atec „elektronech“.
Když jsme prvně tankovali v Chomutově, měl jsem za úkol spočítat spotřebu na 100 km. Byl jsem z toho jako školák hodně pod tlakem, pořád jsem si pletl čím se co dělí. Do toho přišel pan pumpař, obdivoval Chryslera a ptal se kolik to má kW. Já, ač jsem měl všechno nadrcené nazpaměť, jsem zmatený počítáním spotřeby řekl špatně 87 namísto těch 98. Dodnes si to vyčítám!
Pamatuju si, že po odstavení v létě vždy motor dlouhé minuty dobublával, když kolem chladiče kroužily vosy. Velkou novinkou pro nás byl tempomat. Když jsme ho prvně zkoušeli, chtěl táta bez jeho vypnutí vyřadit a to se spálil. Tempomat zpomalujícího auta vyhnal na neutrál otáčky do nebes a všichni se lekli.
Auto mělo cab-forward karoserii, výhled z něj byl výborný. Většina váhy spočívala na hnané nápravě a v zimě se Neon vyškrábal všude. Na začátku dvoutisícovek jsme se do auta už nevešli, také se poroučely tlumiče a prorezlo ústí/hrdlo nádrže. Neon šel k nějakému policistovi do Prahy a byl nahrazen kombi z Francie, to už bylo pro mě bez jiskry a bez osobnosti.“
Zdroj: soukromý archiv pana Jana Vaclíka. Děkuji za zaslání a důvěru.