Příběh z roku 1989 nám napsal sám majitel VOLVA 440 GLT. Příspěvek od pana Fürsta je velmi vzácný, jelikož se v něm dozvídáme, jak se jezdilo majitelům aut s modro-žlutými, diplomatickými značkami. V minulosti používalo více evropských států modrožluté značky k označení diplomatických vozů (či cizineckých vozů).
Dodnes si tento formát zachovala např. Francie. Vzhledem k omezení počtu znaků v popisu instagramu jsem se rozhodl, že vám celý text od p. Fürsta rozložím do 4 fotografií. Fotografie a příběh zaslal syn pana Fürsta – Samuel @samikfurst, velmi ti děkuji.
„V roce 1989 jsem měl nové Volvo 440 GLT.
První dojem byl fantastický, na tehdejší dobu to bylo exkluzivní auto, které po nastartování nebylo vůbec slyšet, že by člověk nabyl dojmu, že motor nejde.
Mělo to vymoženosti do té doby pro nás, řidiče Škodovek a Lady to bylo něco úžasného, naprosto nesrovnatelného s tím, co jsme dosud měli k dispozici. ABS, klimatizace, super brzdy, akcelerace motoru, stěrače světel a další vymoženosti v elektronické podobě bylo něco, nad čím srdce řidiče zaplesalo.
Co se týká jízdy, to byl v té době sen. Rychlostní stupně převodovky se fantasticky vysoce překrývaly a vše v kokpitu bylo po ruce, vše fungovalo bez nejmenších problémů, auto sedělo na jakémkoliv povrchu a člověk si mohl dovolit kousky, jaké dosud nepoznal.
Zážitky z jízdy byly nádherné, neboť jsem měl žlutomodré číslo XOB 16-25, které mnozí považovali za čistě diplomatické, takže i policajti byli hned „měkčí a shovívaví“, takže jízda byla paráda při pravidelném překračování rychlosti (to jinak ani nešlo s tímhle letadlem).
Mám 2 zážitky z jízdy, které vás jistě budou zajímat:První byla cesta Praha – Amsterdam a zpět, kdy jsem vyjížděl navečer a včetně večeře na dálnici v SRN jsem tuto cestu stihl za cca 10 hodin a to ještě nebyla dálnice k našim hranicím v SRN a v ČR teprve od Plzně do Prahy. Cestou mne několikrát v SRN vyfotily radary na „padácích“ za Kolínem nad Rýnem, kde byla rychlost omezena na 120 km/h, ale mne to nezajímalo a s ciferníkovou ručičkou na 200, s vírem v nádrži jsem svištěl jak šíp savanou.
Druhým byla jízda z Vídně do Prahy přes Maissau na Horn.
Před Maissau, které leží na kopcích a jsou tam krásné vinice, byla klasická silnice, úžasná dlouhá rovina. Přede mnou jela na čele cisterna a za ní 3 auta, co se stále předjížděla, ale nikdo nešel před cisternu. Kousek před Maissau jsem to opravdu osolil, vše jsem předjel na jeden zátah a do města vlétl s tachometrem na 140. Pochopitelně jsem hned brzdil, ale na kopci stáli policajti a chytili mne, vše měřili a měli i dalekohledy, nemluvě o jejich fantastickém výhledu.
Když mne zastavili, vidouc diplomatické číslo, napřed se zdvořile zeptali, zda mluvím německy. Řekl jsem jen trochu, ale asi viděli, že mluvím. Na to, jak je policie v Rakousku ostrá a naprosto nekompromisní jak k místním, tak k cizincům, bylo jasné, že moc neví, jak se mnou jednat a převelice slušně mne vysvětlovali, čeho jsem se dopustil (místní by hned neměl řidičák a o pokutě min. 5.000,- ATS ani nemluvě) a pak se mne zeptali, zda jsem ochoten zaplatit symbolickou pokutu ATS 100,-. Po chvíli váhání a jejich omluvy, že ví, že se jedná o diplomata, jsem svolil, zaplatil a ještě mne upozornili, kde jsou další kontroly, abych jel raději opatrně.
Pořizovací cena byla poměrně vysoká na tehdejší dobu a pro většinu lidí to byl nedosažitelný vůz. Servis byl velmi nákladný jak u nás, tak v Rakousku, kde bylo servisováno. Volvo v tehdejší době bylo synonymem kvality a luxusu.“
Zdroj: Soukromý archiv Samuela Fürsta