„Moje nevlastní babča Máša milovala malá červená auta. Jedno však měla nejdéle. Její červená MAZDA 121 vezla mou mámu do porodnice, když jsem se v sedmadevadestém drala na svět. Možná jsem měla už hlavu trochu venku, poněvadž mám dodnes velmi silný vztah k Mazdám.
Mazda jezdila pořád. Byla v provozu v létě i zimě, ačkoli se jednalo o verzi se stahovací střechou. Každé léto absolvovala cestu z Brna k náchodu za Prababičkou na chatu.
Když mi bylo 5 let, jeli jsme s babičkou do myčky. Já však na zadních sedačkách nezavřela okénko, takže jsem dostala proplesk nejen od kartáčů, ale následně i od babči.
Babča byla vždycky dáma s podpatky – nic neservisovala a ani nevěděla, co se kam leje. I přesto však byla tahle Mazda jediné auto, které si chtěla nechat.
Když někde našla korozi, poprosila Dědoucha, aby zařídil opravu. Vždycky ji chtěla mít co nejhezčí.
Jak auto dopadlo je nejasné! Pamatuju si, že byla nabouraná tak, že nešla opravit. Děda tvrdil, že se prodala, babička zase, že skončila na vrakovišti. Ti dva se vždycky handrkovali!
Posléze měla jen Opela Corsu a (tehdy) nového Peugeota 207. Žádné z těchto aut však neměla tak dlouho a k žádnému neměla tak hluboký vztah, jako ke své sto dvacet jedniččce.
Dnes už bohužel nikdo ze zmíněných prarodičů nežije. Ani babička, ani prababička, praděda a před krátkou dobou nás opustil i děda. Chata, kde jsme pořádali rodinná setkání spolu se 121 však stále stojí, stále ji vlastníme a před pár lety nás tam vezla má Mazda 323F BG, které říkám „Maličká.“
Nu což, tamní dvorek zůstane Mazdí už napořád!“
